thumb

Petr Šulista: Když cítím, že jdu nahoru, tak se vždy objeví nějaké zranění, snad jsem si už smůlu vybral

2. 12. 2019

Petr Šulista: Když cítím, že jdu nahoru, tak se vždy objeví nějaké zranění, snad jsem si už smůlu vybral

Již druhým rokem hájí barvy liberecké Dukly smečař Petr Šulista. Tento šestadvacetiletý rodák z Českých Budějovic vyměnil kladenské působiště za město pod Ještědem. Do klubu ho přivedl trenér Michal Nekola, který si svou novou posilu vyhlédl již v reprezentaci.

Na začátku svého působení se blýskl v úvodních podzimních zápasech, ale do play off už se nepodíval. „Při vstupu do play off jsem si poranil koleno a už se to táhlo. Když cítím, že jdu nahoru, tak se vždy objeví nějaké zranění. Letos jsem dokonce musel odmítnout i pozvánku do nároďáku. Ale udělám vše proto, abych se dostal zpět,“ dodává Šulista.

V letní sezoně společně s týmem absolvoval soustředění v Harrachově a Špindlerově Mlýně. „Tady v Liberci je v rámci kondiční přípravy zařazována často jízda na kole, jeli jsme tak i na soustředění do Harrachova, no není to úplně můj favorit. Ale to nejlepší asi teprve přijde. Úplně se bojím toho, až napadne sníh, snad nebudeme ladit kondici ještě na běžkách,“ usmívá se smečař.

Po Kladně se tak do doby trvání smlouvy přestěhoval do Liberce. „ Smlouvu mám na tři roky, nyní chci hlavně pomoci týmu, hrát dobře a zlepšovat se. Doufám, že budu mít někdy šanci vyzkoušet i zahraniční angažmá, lákala by mě Itálie nebo Polsko, ale to se uvidí.“

V týmu si padl do noty i se zkušenými, například s Alešem Holubcem. „Když jsem byl ještě v Ostravě, tak jsme tam byli skoro všichni stejně staří, tady je ten tým různorodý, jsou tu nejen zkušení, ale i mladí či junioři. Na jednu stranu je to dobře, člověk se může třeba od Honzy Štokra jen učit. “
 

V loňském roce se vypravila z Českých Budějovic na sever i Petrova rodina. Málokdo třeba ví, že na paty mu šlape i jeho mladší sourozenec nebo že je tento dvoumetrový elegán single. „Rodina se na mě byla podívat v loňském roce, a to se mi zápas zrovna povedl. A i letos mě navštívili. Bratr také hraje volejbal, tak třeba se někdyna palubovce společně potkáme,“ uzavírá své povídání volejbalista.

autorka: Marika Tomšová